Den mrtvých v Mexiku

Mluvit o smrti není nikdy snadné. Všechny státy světa, všechny kultury mají s koncem života osobitý vztah. Někde se smrti bojí, někde ji respektují a někde o ní pro jistotu vůbec nemluví, jakoby se báli, že jen zmínkou ji přivolají. Někde naopak o smrti vtipkují, jakoby ji tak chtěli zastrašit, nebo ji vyzvat na souboj. V Mexiku však máme se smrtí vztah velmi zvláštní. Rádi symboly smrti ukazujeme při různých slavnostech a smrt tak trochu provokujeme. Možná nás k tomu vědomě nebo nevědomě vede touha o smrti přemýšlet ne jako o konci, nýbrž jako o pokračování. Chceme věřit, že to vzdálené, co si neumíme zatím představit, není nic jiného než další způsob života. Proto se nám tolik líbí nahlížet do toho druhého světa. Jako děti, které chtějí otevřít zabalený dárek, chceme nahlížet někam, co nám není umožněno a ani dovoleno, a proto si to raději vymýšlíme a fantazírujeme. V těchto představách pak chceme vidět smrt nikoli jako něco konečného, ale spíše jako odraz života, protože věříme, že smrt je něco podobného jako náš život, ale bez všech strastí a smutných momentů. Jak jinak lépe vysvětlit to, že smrt si připomínáme veselými oslavami, jídlem, pitím, barvami, společností našich přátel a rodiny, tedy věcmi, které dělají náš život krásný? Odtud plyne tradice mexického dne mrtvých. Protože si přejeme strávit další noc s těmi, kteří již odešli, připravíme pokrm, který měli za života nejraději, aby mohli přijít a znovu si pochutnat. A také abychom mohli společně alespoň na chvíli sdílet tyto dva životy, jeden, který známe my i oni a ten druhý, o kterém zatím nemáme ponětí...

Jorge A. Estrada

den mrtvých den mrtvých den mrtvých den mrtvých den mrtvých den mrtvých den mrtvých den mrtvých